Stopy ve sněhu
15. srpna 2011 v 22:55 | Licee
Ten nezapomenutelný pocit, který už nikdy nebude připomenut. Myšlenky, jenž se zrodily, brzy znovu zaniknou bez sebemenšího zachycení. Byly pouze teď, v tenhle posvátný okamžik a Jediný věděl, co znamenají. Měly miliony barev, tisíce podob, jmen, …
Ale říkaly jen jedno: Zklamání. Kdyby je Jediný dokázal zachytit, to slovo by se v nich objevovalo na každém řádku, za každou tečkou. Bylo by tam tolikrát, že by samotné jeho napsání na prázdný papír vystihlo jejich dokonalou podstatu. A přesto byly rozmanité, přesto jich bylo nespočetně mnoho a nenašly by se dvě stejné.
Jaký je to pocit, ležet v náručí své nevěsty, být zahalen bílým krajkovým šatem a cítit, jak každá jeho nitka řeže do krve, do masa a je mrazivá jako Smrt…a být zklamaný…
On, Jediný, se díval do očí neuchopitelné prázdnoty, černě, která byla jeho oblekem. A slyšel šum. Rval mu uši i srdce. Šum, jenž krvácel na bílé plátno a volal o pomoc.
Byly poslední. Už jich nebude více… nikdy. Už nebude nic. Jen svírající pocit podepsaný pod celou jejich kapitolou. Vyrytý do kůže, do očí, do tváře… On, Jediný, chtěl křičet z plných plic, ale namísto hlasu vycházelo z jeho úst pouze mrtvolné Ticho. Bylo po všem…
Plátno bylo dokresleno. Nezbylo nic než poslední stékající kapka lítosti. Nic než pootevřená ústa a nic než zklamané oči. Tělo zchladlo. Bylo mrazivé, stejně jako jeho objímající chladná nevěsta, která tiše čekala na svatební noc. Na noc, kdy svlékne bílý krajkový šat a dovolí milenci stát se její součástí…
A když znovu obleče svatební šat, vytvoří čisté neposkvrněné plátno, najde se opět Jediný, který ji ulehne do klína. A jeho myšlenky budou vyryty hluboko v něm jako stopy ve sněhu…
Tečka
21. ledna 2010 v 21:45 | Licee
Děje se to. Jen občas, ale děje. A když už se to děje, tak už se to nedá zvrátit. A trvá to dlouho. Déle než si myslíme, déle než si připouštíme. Ale právě ve chvíli, kdy to nejméně čekáme, pochopíme, že to ještě neskončilo. Protože v tu chvíli, kdy si to uvědomíme, je to opět obrovské. Než se to zase zmenší, než to zase utichne, než na to znovu zapomeneme, ale nikdy se to neztratí. A skončí to někdy? Ano. Skončí. Musíme se jen nad tím zasmát. Pak už to tam nebude… nikdy.
Na konci
10. ledna 2010 v 21:22 | Licee
Hodiny odbily půlnoční čas, ticho ovládá svět, vášeň a myšlenky. Pocity lidskosti, touha vědění nemožného…
Každým mrknutím tvých krásných očí umírá hvězda, prostorem šíří se částečky prachu a třpyt už dávno zešedlý.
Bože, jsi opravdu králem nebes? Proč před námi tajíš tajuplné království, které je mnohem výš jak nebe.
Jsem opilý černotou, blázním ze ztracena, kolem mě kamenní ptáci létají, barevné jednotvárné stromy se otáčejí kolem hvězd. Co je čas?
Chtěl jsem být králem světa, teď se chci dotknout nekonečna. Chci jej chytit, rozdrtit a putovat v euforii po černých skvrnách tajemství.
Skrz oči proudí zář
Jak slunce kráčí spát
Pocity lidskosti, touha a chtíč
Ticho ovládá čas
Umírá hvězda
Třpyt zešedlý
Prach je všude
Je i v nás
Chci se vznést
A plout sám
Chci letět dál
Přes bílou pláň
A pak
Se ptát
Svých snů:
Mám strach?
Ta tma
Ten žár
Umírám
Slzy, hlas - můj křik
Opilý nekonečností
Temnota, prázdná vlast
Černé skvrny tajemství
Chtěl jsem být králem
Teď jsem malý kámen v dlani
Věčná nesmrtelnost mne objímá, mne užírá
Dotknout se nepoznaného, pocítit v zádech mráz
Roztříštit se v tmách
Chci se vznést
A plout sám
Chci letět dál
Přes ČERNOU pláň
Přes známou pláň
Hvězdy světla na cestách vždy budou,
Jako strážci v podzemí,
Doprovázet mě v hlubinách mého vesmíru
Hudbo, hrej ...
1. června 2009 v 22:00 | Licee
Chladný kámen. Obloha černá, ani hvězdy dnes nesvítí. A já tu sedím sám. Jsem smutný, neboť jsem hladový. Už je to přes rok, co se zde naposled ukázalo zbloudilé dítě či jiný vystrašený poutník. Nejspíš se o mě konečně dozvěděli. Jenže i když budu slavný, budu stále víc a víc hladový, protože si na mne budou dávat pozor. Nebudou chodit přes mé království, protože budou vědět, že je mé. Nebudou chodit sami, protože budou vědět, že jsem moc silný. Možná mě přijde zneškodnit nějaký hrdina. Možná jich bude víc…
A kdo vlastně jsem? To nevím ani já sám. Kdysi jsem býval člověkem. Cítím v sobě něco lidského. Je to ale bohužel ta část, která mě nutí nad hodně věcmi přemýšlet a snad mi i trochu zabraňuje dělat to, co dělám. Naštěstí je však tak malá, že ji dokážu potlačit a věnovat se tomu nadále. Občas se ale neubráním tomu zvláštnímu pocitu, kdy se mi žaludek svírá a vysílá nepříjemné signály do celého těla. Zvlášť, když se mi na obzoru objeví nevinná oběť…
Ano, jsem zrůda.
Slyšeli jste někdy nějaký lahodný zvuk, jenž vás donutil se do něj zaposlouchat a všeho kvůli tomu nechat? Slyšeli jste mě někdy hrát na loutnu? Divili byste se, jak snadno se dá tak malé a slabomyslné stvoření, jako je člověk, zmanipulovat. Stačí líbivá melodie, stačí pouhý tón a může to být to poslední, co jste kdy slyšeli.
Víte, největším paradoxem je zde fakt, jak moc pracuje lidská fantasie. Jak si sama dokáže spojit pár puntíků tak, že je z toho mistrovské dílo. Nikdy z toho nevznikne jednoduchý tvar, který tam ve skutečnosti je. Možná proto se mne bojí. Není to smrt samotná, je to způsob umírání. Bojí se obrovské zubaté stvůry, která má půl metrové drápy, bojí se bolesti. Ale já nejsem bolest…
Nemám žádné zuby, nemám žádné drápy. Nemám ani žádnou jinou zbraň, jež by způsobovala fyzickou bolest. Jediné, co mám, jsou prsty a dřevěná loutna. A hudba…
Začalo pršet. Nejprve jemně, byl slyšet pouhý šum. Oblohu však na sekundu osvítil záblesk a následovalo hlasité zahřmění. Co bylo však překvapivé, v hlasitém hromobití jsem zaslechl lidské hlasy. Chvíli jsme přemýšlel, jestli to nebyla jen iluze, ale dvě přibližující se siluety mě utvrdily v tom, že neblouzním.
Pomalu jsem se postavil a potichu je pozoroval. Byla to žena s mužem, nejspíš se chtěli před deštěm schovat a má jeskyně jim přišla jako vhodné místo. Nevěděli však, že je už obydlená.
Na nic jsem nečekal, začal jsem hrát. Už jsme nebyl sám a to mě naplňovalo vzrušující energií. Připravil jsme si loutnu. Oči mé zazářily, prsty se rozpohybovaly jako stroj. První tón opustil dřevěné vězení. Následoval druhý, třetí, čtvrtý…
Dvojce se zastavila. Stačili si jen vyměnit zmatené pohledy, poté se chytli za ruce a začali tančit do rytmu. Nebyl to lidský tanec. Byl to tanec posedlosti, touhy a nostalgie. Nenáviděli se, milovali se…
Zasněnými pohledy se probodávaly navzájem až tekla krev. Cítil jsem jejich vzrušení, jejich duše byly v jiné dimenzi, v té, kde byla má hudba. A tak jsme se k nim pomalu připlížil, stále jsme hrál. A oni stále tancovali. Nenápadně jsme kolem nich poskakoval čekajíc na správnou chvíli. Krátce jsem pohlédl vzhůru, déšť začal utichat. Bouře odcházela. A z tancující dvojce se začala formulovat prachová silueta jednoho tvora. Byla to má silueta…
Rozpřáhl jsem ruce, abychom navzájem splynuly. Trochu to bolelo, ale opět jsem se cítil sytý, naplněný o další nový tón…
Pořád se bojíte umírání?
A kdo vlastně jsem? To nevím ani já sám. Kdysi jsem býval člověkem. Cítím v sobě něco lidského. Je to ale bohužel ta část, která mě nutí nad hodně věcmi přemýšlet a snad mi i trochu zabraňuje dělat to, co dělám. Naštěstí je však tak malá, že ji dokážu potlačit a věnovat se tomu nadále. Občas se ale neubráním tomu zvláštnímu pocitu, kdy se mi žaludek svírá a vysílá nepříjemné signály do celého těla. Zvlášť, když se mi na obzoru objeví nevinná oběť…
Ano, jsem zrůda.
Slyšeli jste někdy nějaký lahodný zvuk, jenž vás donutil se do něj zaposlouchat a všeho kvůli tomu nechat? Slyšeli jste mě někdy hrát na loutnu? Divili byste se, jak snadno se dá tak malé a slabomyslné stvoření, jako je člověk, zmanipulovat. Stačí líbivá melodie, stačí pouhý tón a může to být to poslední, co jste kdy slyšeli.
Víte, největším paradoxem je zde fakt, jak moc pracuje lidská fantasie. Jak si sama dokáže spojit pár puntíků tak, že je z toho mistrovské dílo. Nikdy z toho nevznikne jednoduchý tvar, který tam ve skutečnosti je. Možná proto se mne bojí. Není to smrt samotná, je to způsob umírání. Bojí se obrovské zubaté stvůry, která má půl metrové drápy, bojí se bolesti. Ale já nejsem bolest…
Nemám žádné zuby, nemám žádné drápy. Nemám ani žádnou jinou zbraň, jež by způsobovala fyzickou bolest. Jediné, co mám, jsou prsty a dřevěná loutna. A hudba…
Začalo pršet. Nejprve jemně, byl slyšet pouhý šum. Oblohu však na sekundu osvítil záblesk a následovalo hlasité zahřmění. Co bylo však překvapivé, v hlasitém hromobití jsem zaslechl lidské hlasy. Chvíli jsme přemýšlel, jestli to nebyla jen iluze, ale dvě přibližující se siluety mě utvrdily v tom, že neblouzním.
Pomalu jsem se postavil a potichu je pozoroval. Byla to žena s mužem, nejspíš se chtěli před deštěm schovat a má jeskyně jim přišla jako vhodné místo. Nevěděli však, že je už obydlená.
Na nic jsem nečekal, začal jsem hrát. Už jsme nebyl sám a to mě naplňovalo vzrušující energií. Připravil jsme si loutnu. Oči mé zazářily, prsty se rozpohybovaly jako stroj. První tón opustil dřevěné vězení. Následoval druhý, třetí, čtvrtý…
Dvojce se zastavila. Stačili si jen vyměnit zmatené pohledy, poté se chytli za ruce a začali tančit do rytmu. Nebyl to lidský tanec. Byl to tanec posedlosti, touhy a nostalgie. Nenáviděli se, milovali se…
Zasněnými pohledy se probodávaly navzájem až tekla krev. Cítil jsem jejich vzrušení, jejich duše byly v jiné dimenzi, v té, kde byla má hudba. A tak jsme se k nim pomalu připlížil, stále jsme hrál. A oni stále tancovali. Nenápadně jsme kolem nich poskakoval čekajíc na správnou chvíli. Krátce jsem pohlédl vzhůru, déšť začal utichat. Bouře odcházela. A z tancující dvojce se začala formulovat prachová silueta jednoho tvora. Byla to má silueta…
Rozpřáhl jsem ruce, abychom navzájem splynuly. Trochu to bolelo, ale opět jsem se cítil sytý, naplněný o další nový tón…
Pořád se bojíte umírání?
Sen
16. února 2009 v 16:14 | Licee
Temné světlo, chladné moře
Vyslyš mé touhy, pověz je hoře
Ať pošle to lesu, ať řekne mu,
Jak smutno je mi.
A až přijde On a bude chtít spát
Nechť les ať mu pošeptá,
Jak mě má rád
Že za mnou chce jít
Ležím tu na poušti daleko za světem.
Zrnka písku mě hladí po tváři,
Stojím na kraji, směřuji za světlem,
Padám skrz myšlenky.
A pak mne obejme, hlasitě zavzlyká,
Jeho slzy mě na kůži pálí.
On poznal mě, však dveře mi zamyká,
Proč? Ptám se…
Proč mě tak trápí?
Temné ráno, hlasitá bouře,
Já vracím se k vám.
On zavolá mne, až mrtvé moře
Zavolá píseň na dobrou noc…
Vyslyš mé touhy, pověz je hoře
Ať pošle to lesu, ať řekne mu,
Jak smutno je mi.
A až přijde On a bude chtít spát
Nechť les ať mu pošeptá,
Jak mě má rád
Že za mnou chce jít
Ležím tu na poušti daleko za světem.
Zrnka písku mě hladí po tváři,
Stojím na kraji, směřuji za světlem,
Padám skrz myšlenky.
A pak mne obejme, hlasitě zavzlyká,
Jeho slzy mě na kůži pálí.
On poznal mě, však dveře mi zamyká,
Proč? Ptám se…
Proč mě tak trápí?
Temné ráno, hlasitá bouře,
Já vracím se k vám.
On zavolá mne, až mrtvé moře
Zavolá píseň na dobrou noc…
Ledová královna
20. září 2008 v 13:50 | Licee
Snaží se. Bojuje. Stále s vytrvalostí necitlivé bestie, jenže ona necitlivá není. Naopak. Miluje a nenávidí... věří. A to ji ničí. Je to jakoby do ní pořád někdo řezal, pořád obnovoval staré rány, jenže z těchhle netekla krev, nýbrž slzy.
Kdysi dávno ji překřížil cestu strom. Byl mohutný, nádherný a ačkoliv jej mohla obejít, neudělala to. Objala jej, čerpala z něj energii. Byl to nádherný pocit, zdálo se, že to bude celou věčnost a nikdy to neskončí. Nechtěla aby to končilo a doufala, že strom tu bude vždy, aby ji dodával sílu, aby ji šeptal do uší písně šumějících listů. Byla-li zima, zahříval ji, bylo-li léto, ochlazoval. Ale strom zde nechtěl věčně stát. A tak se jednoho dne z ničeho nic propadl do země. Jakoby se čas vracel neuvěřitelnou rychlostí a ukazoval tak svůj opačný vývoj a růst, jen ona zůstávala , teď už však objímala jen listí, popraskané a ulomené větvě a své krvácející tělo. Ležela tam, uprostřed cesty neschopná vstát. Rány se hojily hodně rychle, ale pouze ty, které byly vidět. Jizvy však na jejím srdci zůstaly, už navždy.
Nastala zima. Sníh vytvořil na jejím těle mrazivou přikrývku, vítr česal ji vlasy a vločky v nich byly ozdobou. Byla krásná, tak chladná a křehká. Ledová královna.
Z ledu, pokrývající zem, stal se trůn a ten se spustil společně s ní dál po cestě, po svahu, vedoucím do jejího království. Bylo to údolí, plné tenkých a vysokých stromů, které brousily trůn svými větvemi a tudíž zapříčinily jeho neustále jiný tvar, vzhled. Co chvíli byl jiný, ale nikdy nedovolil, aby jeho královna upadla na zem a zůstala uprostřed nich. Rozsekaly by ji, šíleným způsobem, až by zemřela. A ona umírala...
Trůn se zastavil. Bylo to hodně hluboko, kopce kolem ní stály vypnuté, pyšné. Zdálo se, že na vrchol dojít by trvalo déle jak samotný život. Nebe mělo rudou barvu zapadajícího slunce, které ovšem nikdy nezapadlo.
Ledový trůn s ledovou královnou...a teď se rozpouštěl. Proč? Její rány začaly opět krvácet, když vzhlédla a spatřila strom. Ten jeden jediný strom, stálé krásný, mohutný, nezdolatelný. Měl nepatrné jizvy, nevelké, ale viditelné. Některé byly způsobeny jí, když odíral svou kůru o její objímající tělo. Když zmizel v zemi...
Nenáviděla, milovala. Doplazila se k němu a znovu jej objala... plakala, nehty sdírala kůru, ba dokonce ji rvala, trhala. Chtěla jej zničit, chtěla aby už nemohl nikdy odejít. A přesto se strom znovu rozhodl zradit. Znovu se propadl, jeho koruna však trčela ze země. Větve ji podrážely nohy, škrtily ji, drásaly její holou kůži, už tak téměř sedřenou. Jenže čím déle takhle dělaly, tím více ona necítila až přestala cítit úplně a větve se stáhly, společně pak zajely do země a už se nikdy nezjevily více...
Znovu mrzlo. Ledový trůn se začal formulovat před očima, připraven odnést svou královnu zase o kus dál. Ale ona se postavila a vydala se hledat slunce.
Nastala zima. Sníh vytvořil na jejím těle mrazivou přikrývku, vítr česal ji vlasy a vločky v nich byly ozdobou. Byla krásná, tak chladná a křehká. Ledová královna.
Z ledu, pokrývající zem, stal se trůn a ten se spustil společně s ní dál po cestě, po svahu, vedoucím do jejího království. Bylo to údolí, plné tenkých a vysokých stromů, které brousily trůn svými větvemi a tudíž zapříčinily jeho neustále jiný tvar, vzhled. Co chvíli byl jiný, ale nikdy nedovolil, aby jeho královna upadla na zem a zůstala uprostřed nich. Rozsekaly by ji, šíleným způsobem, až by zemřela. A ona umírala...
Trůn se zastavil. Bylo to hodně hluboko, kopce kolem ní stály vypnuté, pyšné. Zdálo se, že na vrchol dojít by trvalo déle jak samotný život. Nebe mělo rudou barvu zapadajícího slunce, které ovšem nikdy nezapadlo.
Ledový trůn s ledovou královnou...a teď se rozpouštěl. Proč? Její rány začaly opět krvácet, když vzhlédla a spatřila strom. Ten jeden jediný strom, stálé krásný, mohutný, nezdolatelný. Měl nepatrné jizvy, nevelké, ale viditelné. Některé byly způsobeny jí, když odíral svou kůru o její objímající tělo. Když zmizel v zemi...
Nenáviděla, milovala. Doplazila se k němu a znovu jej objala... plakala, nehty sdírala kůru, ba dokonce ji rvala, trhala. Chtěla jej zničit, chtěla aby už nemohl nikdy odejít. A přesto se strom znovu rozhodl zradit. Znovu se propadl, jeho koruna však trčela ze země. Větve ji podrážely nohy, škrtily ji, drásaly její holou kůži, už tak téměř sedřenou. Jenže čím déle takhle dělaly, tím více ona necítila až přestala cítit úplně a větve se stáhly, společně pak zajely do země a už se nikdy nezjevily více...
Znovu mrzlo. Ledový trůn se začal formulovat před očima, připraven odnést svou královnu zase o kus dál. Ale ona se postavila a vydala se hledat slunce.
Obloha byla stále červená, ale šlo poznat, že její barva světlá čím výše ona stoupala po strmém svahu. Kolikrát ztratila směr, když nebylo vidět světlo paprsků, občas se naopak zdálo, že je takřka nadosah. Ale byl to vždy jen klam. Když slunce zalezlo za velký mrak, který se zčista jasna objevil na obloze, zdálo se, že už nikdy nevykoukne a ona navždy bude tápat v temnotách. Ale mrak odplul a ona jej spatřila... našla. Stála téměř na samotném vrcholu kopce, i když se ji kamení bortilo pod nohama. Vztáhla k němu ruce, dotkla se jej. Byla šťastná, tak strašně moc se ji ulevilo od bolesti. Cítila teplo, jak rozehřívá její zmrzlé tělo, jak hojí jizvy. Byla opět dokonalou, krásnou, ale nikoliv už ledovou královnou. Byla ženou slunce. Nic nemohlo být krásnější. A proto to muselo rychle skončit...
V políbení Slunce pálilo, proťalo ji skrz naskrz svými paprsky a spálilo její duši. Samotné s mrazivými slzy a smutným pohledem odplulo oblohou a z náruče pustilo ji dolů.... do jejího pravého ledového království. Neboť ona byla ledovou královnou....
V políbení Slunce pálilo, proťalo ji skrz naskrz svými paprsky a spálilo její duši. Samotné s mrazivými slzy a smutným pohledem odplulo oblohou a z náruče pustilo ji dolů.... do jejího pravého ledového království. Neboť ona byla ledovou královnou....
Vzpomínky
21. dubna 2008 v 14:36 | Licee
Žena odhodila kabelku na zem, unaveně si sedla na pohovku a zaklonila hlavu. Dnešní den byl vyčerpávající, práce hodně a málo lidí, kteří by ji pomohli. Dlaněmi si projela vlasy a zadívala na strop. Potřeboval by vymalovat, je tam spousta fleků. Kde se vůbec vzaly?
,,Vítej doma, ženo." Mladý muž se opřel o futra dveří a usmívajíc si ženu se zájmem prohlížel. Narovnala se, ruce položila na stehna a taktéž se usmála. ,,Dneska jsi doma nějak brzo." Prohodila. Mladík neváhal, rozešel se k ní jistým a pevným krokem. ,,Utekl jsem…" Pokrčil rameny a posadil se vedle ní. Žena se zamračila a probodla jej pohledem. ,,Jak to myslíš? Nemůžeš přeci jen tak utéct!" Rozzlobila se, neboť svého muže znala moc dobře a věděla, že je schopný všeho. On však neodpovídal, místo toho se k ní naklonil, prsty zajel do vlasů. Rty přiblížil k jejímu oušku a pošeptal: ,,Má žena je pro mě důležitější…". Chtěla se odtáhnout, ale bylo to zbytečné. Jak může být tak naivní a hloupý? Začal ji laskat, druhou rukou vjel pod halenku, kde hladil její krásné tělo. Byl fascinován lidmi, byl fascinován touhle ženou. Její hladká pokožka byla jako hedvábí, sváděla k hlazení a líbání, při samotném doteku mu přebíhal mráz po zádech. Přejel o něco výše, mezi ňadry až ke krku. Dokonalé dílo jednoho z největších umělců - přírody.
Halenku pomalu rozepnul, položil na zem a znovu si prohlédl celou její hruď. Jemně přejel prsty přes prsa k ramenům, po pažích až k jejím dlaním.
Opět se k ní naklonil, začal ji líbat na tváři, na rtech, dlaní hladil přejel přes hruď k bříšku až k jejímu rozkroku. Jak byla krásná, když se mu v náručí oddávala. Když se chvěla a vyčkávala na každý jeho polibek, na každé pohlazení. Jenže po chvilce jej začala cítit čím dál méně, až byly jeho doteky pouhým vánkem. Otevřela oči a místo jeho tváře spatřila strop. Až teprve teď si uvědomila, že fleky na něm byl vzkaz. Co však znamenal, netušila neboť byl napsán v řeči ji neznámé.
Prudce se posadila. Halenku našla u svých nohou, ale přesto ještě jednu měla na sobě. Jak jen to bylo možné? Vždyť hladil její nahé tělo…
,,Zannu?" špitla do hrobového ticha. Vyslovení jeho jména ji pojednou přišlo jako největší hřích. Zhluboka se nadechla, vstala a rozhlédla se kolem. Poté se vydala do chodby, která byla obehnaná zrcadly. Před jedno z nich se postavila. Nenašla tam však to, co chtěla vidět, to, co hledala. Úlekem odskočila a zakryla si dlaní ústa. ,,To není možné…". Zorničky se ji děsem rozšířily. Viděla v něm ženu, velice starou. Vlasy už měla šedivé a nebylo jich zrovna mnoho, kůži svraštělou a nehezkou. Kam se podělo její mládí? Její krásná tvář, která nyní byla tak ošklivá. Rty měla seschlé, dávno ztratily červenou barvu, tváře propadlé, pod očima kruhy a kolem vrásky. Snad se ji to jenom zdá. Tohle přeci nemůže být skutečnost! Otočila se v domnění, že zrcadlo lže a druhé ji ukáže její skutečnou podobu. Ale ani zde nespatřila mladou ženu, jíž byla před chvílí. V zoufalství přišla k jinému, znovu a znovu hledala zrcadlo, které by ukázalo hledanou tvář, ale ani jedno nebylo to pravé.
Stiskla víčka, cítila jak si po svraštělé tváři hledají cestičky její slzy. Odběhla pryč, jen co ji staré nohy byly schopné nést, posadila se opatrně na židli a zadívala se z okna. Začalo sněžit. Jemné vločky se skládaly na okně, spojovaly se a vytvářely složitý obrazec, ve kterém teprve našla svou mladou tvář. Žena v něm se usmívala, v jejich očích bylo štěstí a radost. Nedívala se však na stařenu, ale kamsi za její záda. A když se stařena otočila, obrázek na okně se roztekl a staré vločky byly nahrazeny novými. Tentokrát už neukazovaly nic…
Ona však byla zaujata něčím novým. Na stěně, kam se před chvílí dívala sněhová tvář, visel obrázek. Dítě na něm si hrálo prostěradlem, zrovna jej mělo obmotané kolem malého tělíčka a tvářilo se velice zákeřně.
Přejela po obraze prsty, po tváři dítěte. Odkud jej zná? Bylo ji tolik povědomé. Očima přeletěla po místnosti a hledala další obrázek, který by ji trochu napověděl. Ale kromě tohohle zde už jiný nebyl. Opustila tedy pokoj a mířila do jiného, hledat další stopu. Sotva otevřela dveře, známý pach ji omámil natolik, že se ji podlomila kolena. Ocitla se v ložnici; okna byla zatemněná, takže zde sluneční světlo prokukovalo jen škvírami pod žaluziemi a vytvářelo v místnosti dlouhý světlý pruh. Postel byla ustlaná, věci na policích urovnané, přesto zde už notnou dobu nikdo nebyl. Všechno bylo zvláštní. Jakoby během jedné vteřiny uplynulo padesát let, jakoby se svět řítil ke zkáze nebezpečnou rychlostí. Jenže kde všichni jsou? Kde je Zannu? Na tuhle otázku nemohla najít odpověď. Ještě před chvílí ji držel v náručí, cítila jeho doteky, polibky. A pak se najednou rozplynul a všechno od té doby bylo jiné. V domě se vyskytlo tolik nezodpovězených otázek a odpověď nikde…
Usedla na postel, tvář schovala do dlaní a znovu začala plakat. Je ošklivá, stará a vůbec neví co se stalo.
Po chvilce setřela slzy třesoucí se rukou a očima sklouzla ke svým nohám. Pozorně zkoumala boty, když si všimla papíru pod nima. Bylo těžké se zohnout a podívat se, co je na mě, protože ji počalo najednou bolet celé tělo. Zkrátka už ztratilo veškerou mladost…
S velkými obtížemi se ji to ale nakonec podařilo. Narovnala se, papír otočila a málem ji skolila další rána překvapení a zármutku zároveň. Byla to úmrtní listina a jméno na ní patřilo Zannovi…
-------------------------------
Držel ji kolem pasu, její hlava mu spočívala na rameni. Hluboce oddechovala, oddávala se několika minutám spánku. Tiše si hvízdal, nechával vítr hrát si s jeho vlasy jako s loutkami. Občas ji pohladil po vlasech a po pažích, do té doby než se sama nevzbudila. Mlčky se k němu přivinula ještě víc, pevně jej tiskla, pak se odtáhla a pohlédla do jeho usměvavé krásné tváře.
,,Vezmeš si mě?" zašeptal, přitom se díval do jejích hlubokých očí. Pohled mu vracela, zarývala se pohledem zase do jeho očí až se všechny barvy začaly slévat do jedné a vytvořily jen okolní scenérii. On byl pryč…
Nechápala kam se poděl, očima těkala po okolí v domnění, že se jen schovává. Měla strach. Strach, že už jej nikdy neuvidí…
Vítr zavál a vlasy ji udeřily do tváře. Jejich barva však nebyla hnědá, ale bílá jako sníh. Pohlédla na své ruce, byly svraštělé a flekaté. Ohmatala svou tvář, také byla sešlá stářím. Opatrně vstala ze země, kolem byly samé hroby, slunce ji nepříjemně pálilo do obličeje. Pohlédla na náhrobek, u kterého ještě před chvílí seděla. Vyryto zde bylo Zannovo jméno a ona začala všemu rozumět…
,,Promiňte. Vy jste ho znala?" otočila se s vyděšeným výrazem ve tváři. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že na ní někdo promluvil. Pohlédla dotyčnému do tváře, byl ji povědomí. Kde jen už ho viděla?
Podívala se zpět na náhrobek a srdce se ji málem zastavilo. Je mrtvý. A je mrtvý už hodně dlouho.
,,Byl to můj muž." V jejich slovech se skýtala bolest, ale zároveň pýcha a hrdost. Už nemohla plakat, nechtěla. Vzpomínky ji zatemňovaly paměť. Jednotlivé úseky společného života před sebou viděla živě, ale ztrácely se společně s uvědoměním, že po celou dobu od jeho smrti žila jen jimi. Znovu a znovu prožívala chvíle strávené s ním. Znovu a znovu pocitovala jeho doteky, poslouchala jeho hlas a dívala se na jeho tvář. Nikdy nezemřel, ne v jejích očích. Ne v jejím srdci… Všechno se ale tak rychle seběhlo, že si nedokázala připustit myšlenku, která ji říkala, že už tu nikdy nebude s ní. Nechtěla ji mít a proto se ztratila z její myslí a ona celý padesát let žila minulostí. Až do této doby…
,,Pamatuj, že ať se stane cokoli, budu tu s tebou. Budu tě objímat, laskat, zpívat ti na dobrou noc…nemusíš se bát." Ta slova ji vyvstala před očima. Slyšela je z jeho úst, četla je… na stropě v jejich domě. Nechal ji vzkaz v jazyce, který znali jen oni dva. A ona jej nepřečetla?
,,Vy jste Sára?" trhla sebou. Byla naprosto v šoku ze všeho, co si nyní uvědomila. Nadechla se, opět se podívala na mladého muže a vzpomněla si na obrázek malého kluka zabaleného v prostěradle. Vždyť to byl přeci její…
Svraštila obočí, ve tváři měla grimasu hrůzy. Vrhla se na mladíka, objala ho a začala štkát.
,,Odpusť mi!" křečovitě jej svírala. Nenáviděla se za všechno, co udělala. Sama byla šťastná, ale zapomněla na své dítě! Jak jen mohla?
Muž chvíli nevěděl, co má dělat. Od matky jej odvedli ještě když byl malý. Bylo to krátce po otcově smrti. Měl ošklivou havárii a ona se z toho nejspíš zbláznila. Nehodlala se smířit s jeho smrtí. A teď ji potkává, po třiceti letech na otcově hrobě, jak vzlyká, čerstvě probuzená z dlouholetého snění…
----------------------------------
V pokoji byla tma, jen měsíční světlo pronikalo škvírou pod žaluziemi a vytvářelo dlouhý bílý pruh na přikrývce. Pod ní odpočívala stará žena. Její dech byl špatný, přesto se zdála být klidná. Překulila se na druhý bok, s námahou otevřela oči. Vedle ní ležel mladý muž a pozoroval ji. Už se neusmíval, díval se na ni vážně s jakýmsi obdivem. ,,Je čas, má krásná paní." Zašeptal a pohladil ji po tváři, hebké jako samet. Zadíval se do jejich hlubokých očí, pomalu se k ní přibližoval až se ji špičkou nosu dotýkal. Jeho rty se dotkly jejich. Jemně je stiskl, pak povolil a začal ji líbat. Dlaní hladil to dokonalé tělo, patřící milované ženě. Naposledy se pomilovali a když se ba nacházeli na samém vrcholu lásky, jejich těla se začala proměňovat v třpytivý prach, se kterým vánek zatančil tanec na rozloučenou…
Láska zdá se býti silnější jak samotný život, neboť kvůli ní můžete ztratit i životy jiných…
Sára a Zannu Elliotovi, 27.8.1991
Stén
2. listopadu 2007 v 21:45 | Licee
Mé oči probodávaly skrz na skrz tu bezejmennou krásu, která se přede mnou zjevovala jako pírko z čistého nebe. Její ladné pohyby, které vytvářela překrásným tělem,… byla dokonalá. Červený šat obepínal štíhlý pás a volně se spouštěl ke krásným bílým kotníkům. Byla bosa, jemně při tanci našlapovala na špičky a na paty, sem tam posunula svou nožku do boku a pak zase zpátky. V tuhle chvíli nebylo nic důležitější než ona. Chci ji. Moc ji chci.
Černá maska prošívaná stříbrnou nití spočívala na její oválné tváři, zakrývala drobný nosík, obočí a částečně i oči, ale jejich modrá barva zůstala odhalená stejně tak jako rudé rty, za nimiž se skrývalo dvaatřicet krásných bílých zubů.
Černé vlasy měla svázané do drdolu, jen pár neposlušných pramínků ji hladily obličej, chvílemi se zdálo jakoby i ony tančily na její bělostné pleti a vytvářely podivné obrazce.
Krk odhalený, přímo mi našeptával, abych se do něj zakousl. Ale ještě je čas…
Pomalu jsem se protančil k její blízkosti a když došlo na změnu partnera, jemně jsem ji objal kolem pasu, přitáhl k sobě a druhou rukou jsem ji strhl černou masku. Zaklonila hlavu a hluboce vzdychla. V životě jsem nezaslechl tak srdceryvný a bolestný stén jak ten, co jsem právě uslyšel. Byl krásný a zároveň tolik děsivý. Co bych dal za to jej slyšet znovu…
Otevřel jsem oči a zjistil, že vše co se udalo bylo pouze v mých myšlenkách. Ona však stále tančila přede mnou. Díval jsem se jak se ji nožky ladně zvedaly a opět se dotýkaly chladné země. Při každém kroku se ji sukně mírně nadzvedla a ukázala další kousek štíhlých lítek. Byl jsem vzrušený, chtěl jsem z ní ty proklaté šaty, které zakrývaly dokonalost samu, strhnout a dotýkat se toho, co mi zatím nebylo souzeno.
Jak jsem tam tak seděl a hltal její božský tanec, měl jsme čím dál větší nutkání se ji zmocnit a ukázat, kdo jsme Já. Nakonec jsem se rozhodl, že tak učiním. Přímo hořím při pomyšlení, že se dotknu její bělostné kůže, ucítím její vůni a znovu uslyším její děsivé zasténání. Pomalu jsem nakračoval jejím směrem, lidé tančící okolo se mi vyhýbali, někteří si mě popuzeně prohlédli, ale neměli tu odvahu mi cokoliv říci, neboť moc dobře věděli, kdo jsem. Ale já si jich nevšímal. Přede mnou se nyní nacházel cíl, jehož jsem se nemohl nabažit a čím blíže jsem mu byl, tím více jsem cítil tlukot svého srdce. Cítil jsem jak mi cukají prsty, tak moc jsem jim chtěl dát volnost, ještě ale nebyla ta správná chvíle.
Žena se otočila, svým propalujícím pohledem mě přejela od hlavy až dolů a pohrdavě zvedla bradu. Musel jsem se pousmát, neboť její vzdornost byla zbytečná. Už bude jen má, navždy…
Byl jsem u ní. Přestala tančit, její partner poplašeně odběhl kamsi dozadu a jí tak nechal samotnou v mé přítomnosti, čehož jsem využil. Necukl jsem ani koutky úst, nemrkl jsem, jen se na patě otočil a hrdě odcházel z davu tanečníků následován svou krásnou bohyní. Opustil jsem sál, prošel dlouhými chodbami ven z paláce a zamířil do zahrady. Celou cestu jsem se ujišťoval, že je za mými zády a ona tam skutečně pořád byla. Pociťoval jsem to jako menší vítězství.
Když jsme konečně došli na místo mnou vybrané, otočil jsem se a naposledy se na ni podíval jako na mnou nedotčenou krásu. Nehodlal jsem však v takovém stavu setrvat dlouho a proto jsem se po chvilce odvážil k ní udělat rázný krok. Nadechl jsem se, pocítil její vůni a konečky prstů opatrně prozkoumával její krk. Rukou jsem sjel níže k ňadrům, uchopil okraj svršku a prudkým pohybem jej strhl i s rukávy. Vzedmula se ve mně vlna chtíče a pokušení, ale stále se muselo provést ještě několik menších úprav.
Zuby jsem prokousával jemnou pokožku, nehty zarýval hlouběji a hlouběji, konečky prstů pak přejížděl po dokonalých záhybech než jsem ji strhl zbytek šatů. Nyní přede mnou stála taková, jak jí bůh stvořil. Byl jsem divočejší a divočejší, mačkal jsem, masíroval a dráždil to chvějící se tělo v mém náručí, než jsem ji neuchopil za vlasy a škubnutím zvrátil její hlavu dozadu. Je hloupá, neboť netuší, kde se vlastně nachází. Byla mnou oslepená a teď, když ji poskytnu chvíli času to porozhlídnutí, splní vše, co od ní očekávám z vlastní hlouposti. Škoda jen, že z takové chyby se už nepoučí…
Dal jsem ji tedy prostor, aby svým pohledem pročesala tohle místo. Až teprve teď jsem strhl masku z jejich očí abych viděl děs, jež se v nich objevil. Zorničky se ji rozšířily nad pohledem ze všemožných nástrojů, které zde byly položené na dřevěných policích. Kolem dokola totiž nebyla zahrada, jak se nejspíše domnívala, ale má "pracovna." Vzal jsem tenký provaz a než se stačila vzpamatovat, uvázal ji ruce i nohy k jakémusi železnému sloupu, který byl posety železnými hřeby. Žena tak sebou nemohla moc házet, ve snaze se mi vyhnout. Cítím, že vrchol dnešní noci nadchází. Prsty jsem přejížděl po jednotlivých nástrojích, některé z nich vypadaly tak děsivě, že jsem se je mnohdy sám bál vzít do rukou, vybral jsem si však jeden z nejprostších ale přitom nejkrásnějších věciček, které jsem měl ve své sbírce. Byla to sekera. Dlouze jsem ji potěžkal v ruce než jsem skrze své zahloubené myšlenky uslyšel rychlý den své bohyně. Jen řekněte, co může být krásnější než děs v jejich očích, kapičky potu na její nádherné tváři a chvějící se tělo strachem, dokonalosti samé…
Napřáhl jsem se a sekl. Vrchol byl čím dál blíže. Prostor proťal výkřik trhající bubínky, mé se však otřásaly blahem nad překrásnou hudbou. Sekl jsem podruhé. Opět ten čistý vzrušující tón. Sekl jsem potřetí, počtvrté, popáté…
Sekal jsem a sekal, zuřivě a vášnivě, prožíval jsem extázi z nebeské hudby. Nyní nadešlo vyvrcholení. Otřel jsme si zpocené čelo a naposledy se napřáhl. Sek byl čistý a ne tak rázný jako předešlé. Ostří prořízlo hrdlo, krev mohutně vystříkla a zalila můj obličej. Dívka sebou začala cukat, nemohla popadnout dech. Ta chvíle byla nekonečná, ale nakonec přeci jen nadešla. Naposledy sebou cukla, rozevřela doširoka oči a hluboce vzdychla. Už naposledy. Přejel mi mráz po zádech, před očima se mi objevily mdloby a málem jsem z té krásy všemožné omdlel. Nakonec jsem to však ustál, zahodil sekeru a postříkal ji svým horkým semenem…
Zde hledá